Zcela zbytečný post Colombovi - 200 let, kde se nic nevymyslelo:
(komu to vadí, ať to nečte:)
1) Už antika pilně řešila otázku, zda náš svět existuje, jak existuje, co existuje, a zda to, co existuje, vidíme správně a reálně. Výsledek bylo několik navzájem se lehce protínajících koncepcí, které obvykle končily nějakým kompromisem - "ano, svět existuje, vidíme ho celkem správně, ale ne celý, protože jsou ještě nějaké dokonalé ideje v zákulisí", Platon;
"ideje nejsou v zákulisí, nýbrž ve věcech samých", důležitý dodatek Aristotelův.
Existovalo několik konceptů konkurečních, jeden přísně materialistický, Demokritův, ale o něm mnoho nevíme, poněvadž se mistrovy spisy ztratily.
2) Středověk se přes to elegantně přenesl díky základnímu předpokladu (Colombo by zřejmě řekl dogmatu či axiomu) že je království Boží na nebi, pročež je jasné, že všechno nevidíme a vidět nemůžeme; a dospělo se k přesvědčení, že ten svět je celkem hadr proti tomu nebeskému.
3) René Descartes, zakladatel moderního věku, udělal přísný pořádek v reálném a materiálním světě, nicméně pravil, že ještě existuje druhý svět v našem vědomí (slavné "myslím, tedy jsem"), a spojení obou těchto věcí moc nevyjasnil; jeho učení o šišince se stalo častým předmětem kritiky.
4) Berkeley zavedl radikální subjektivní idealismus - svět mimo naši mysl existuje jen díky dobrotě Boží, a jen díky ní o tom světě něco víme, protože jinak nemáme šanci o něm cokoli zjistit. Pokud na věc nemyslím, zmizí.
5) Kant - a tím jsem teprve u jádra úvahy, všimněte si - navázal na Berkeleyho a vzkřisil Platonovy ideje pod modernizovaným názvem věc o sobě (ding an sich) - tedy věc taková, jaká je, bez zkreslení, způsobeného naším rozumem, smysly, názory a předpoklady. Což pohled na věc může zkreslovat a převelmi často také zkresluje. Protože některé základní předpoklady jsou součástí našeho rozumu, nikoli světa venku.
6) V Německu měly tyto myšlenky kolosální úspěch, a vyrostla na tom prakticky veškerá jejich filosofie; Fichte, Schelling, Hegel, Husserl, Heidegger a plno dalších, které jsem zapomněl. Každý z nich začal kritikou "věci o sobě" jakožto útvaru problematického, nicméně posléze vytvořil něco buď dost podobného (fenomen u Husserla), nebo daleko podivnějšího (světový duch a dialektika u Hegela).
7) Hegel stojí asi zvláště za poznámku - byl okouzlen složitými teoretickými soustavami, které dokázaly vědecky předvídat dějiny; vývoj světa; a měl pocit, že na to konečně kápl, jak to celé s námi bude a býti má; právě proto, že odhalil zákonitosti fungování světového ducha.
Jeho pozdější kritikové, z nichž nejslavnější je asi Karl Popper, dokazovali, že to celé je fantasmagorie, dejiný nejsou ničím řízeny a události nelze předvídat.
Popperův názor je v současnosti velmi módní, autor dostal Nobelovu cenu, a stojí zjevně v drastickém rozporu s Colombovými tézemi.
Karel Marx, jak známo, "obrátil Hegela z hlavy na nohy", což spočívalo v tom, že vpodstatě celý důmyslný mechanismus dialektiky převzal, a pouze vyměnil světového ducha za objektivní ekonomické zákony. Výsledkem je konstrukce stejně zběsilá, jako Hegelova, což jí ovšem nebrání, aby nebyla strašlivě úspěšná a v mysli mnoha lidí v běžném životě jasně nepřevažovala ("zákonitý rozpad komunismu na Kubě", "zákonité vítězství demokracie" atd. - toť všechno ryzí marxismus).
8) Za zmínku stojí rozhodně romantici, mnohem méně okouzlení složitými konstrukcemi a daleko více zaujati lidskou duší, životem a smrtí, překvapivě i Darwinem a dalšími věcmi - a to Nietzsche a Schopenhauer. Psali tenčí knížky, čte se to jako báseň, moc systému v tom není, ale rozhodnbě je to podnětné a inspirativní dodnes.
9) Anglosaské myšlení vpodstatě nikdy nepropadlo tolik složitým racionálním konstrukcím, vždy mělo na mysli praktický cíl - vysvětlit svět, jaký je, rovnou k cíli. Takže se mnohem méně dozvíme, zda svět skutečně existuje - ale existují pozoruhodné výjimky, například pragmatismus (Dewey), který dospěl k podobným nápadům, jako kdysi Berkeley - podstatné je to, co máme v mysli, a ne to, co je ve skutečnosti. Pragmatismus sice úspěšně spojil náboženství s běžným životem, ale méně fungoval ve vědě, a proto se stal jen epizodou.
10) Obrovský vliv měl rozvoj samotné vědy. Počátky teoretické fyziky a dost šokující zjištění, že svět je složen především z nicoty (atomová jádra jsou v prostoru celkem bezvýznamná proti atomovému obalu a prostoru mezi atomy)nebo zjištění, že reálně existuje náhoda, a není to jen naše neznalost (kvanotvá fyzika), pokropily Berkeleyovské názory živou vodou, a radikálních skeptiků okolo roku 1900 přibývalo jako hub po dešti. V zásadě to vedlo k celkové krizi filosofie jako takové; dospělo se k názoru, že svět nemá vůbec žádné ucelené vysvětlení; žádná teorie není správná, a vše jsou jen výtvory našeho rozumu.
Proti tomu stál pevně důsledný marxismus, který trval na svých objektivních ekonomických konstrukcích jakožto vysvětlení všeho. Je zajímavé, že ateismus vlastně neměl k dispozici mnoho alternativních vysvětlení proti Marxovi; odtud jsou také v mysli mnoha západních lidí marxismus a ateismus synonyma.
11) Ve 20. století se velká část vědy omezila na filosofický positivismus - pouze popisuje a hledá fakta, a na nějaké hlubší vysvětlování rezignuje. Filosofie se zredukovala na vědu o poznávání.
Pozdější novopozitivismus okolo druhé světové války bádal nad jazykem a pojmy, ve snaze řešit neustálé rozpory v poznávání, a pokoušel se nalézt nějaký základ univerzální vědecké metodologie (Carnap, Bertrand Russell, Witgnenstein). Povedlo se to se střídavými úspěchy.
12) Poslední etapou jsou ti postmodernisté, kteří skepsi v poznání vpodstatě ještě prohloubili. Začali někde tam, kde skončili neopozitivisti; ve strukturách jazyka a myšlení; zjistili, že mimo tyto struktury jazyka vůbec nejsme schopni myslet; a tudíž vše, co nejsme schopni jazykem popsat, pro nás vlastně neexistuje, a nebo nám dělá veliké obtíže (Jakobson, Chomski).
Další problém je komunikace; vpodstatě vše o světě víme od někoho jiného; a proto jakákoli vada v komunikaci, úmyslná či nechtěná, zkresluje informaci o světě (Mc Luhan, Postman). V mediálních světech konce 20. století se tyto efekty závratně posilují; lze říci, že subjektivně má mnoho vědců pocit, že toho ví daleko méně, než dříve, což je paradox za stavu, kdy se naopak všechny vědy rozvinuly k úplným vrcholům.
Dalším hitem postmodernistické terminologie je slovo paradigma (Prigogine); jakýsi soubor základních poznatků, která nám umožňují poznatky třídit a zpracoivávat; změna paradigmatu samozřejmě drasticky mění i ony výsledky.
Není skvělejšího příkladu na rozdíly v paradigmatech, než tato debata.