sirien: ono to u některých hráčů naráží na vnitřní pocit GMa - boha či rodiče. Když komunikuješ s někým, kdo dokáže být autoritativní, navíc ti vlastně celou dobu říká "tohle je tohle, tamhle je tohle, sem můžeš, tohle se ti nepodařilo, teď jsi zraněný za 5, teď ses pěkně trefil, tohle jsi nepřeskočil ... atd., a řekne stejným způsobem něco nepravdivého, prostě mnoho lidí tam podvědomě má tendenci mu věřit a nehledat za tím něco jiného. Asi jako bys hrál jako rodič se svými dětmi, taky je to snadné je "ošidit" :)
A nejde jen o to ultimátní "vzdejte se" ... to je hraniční situace, přeci jen. složitější je to třeba při různých zjišťováních/vyšetřováních, kdy některé NPCčko postavám více či méně lže, nebo ještě subtilněji, něco zatají, něco přidá. Pro hráče je velmi těžké tohle odhalit ... a právě tam jsem tu otázku směřoval: jestli jako GMové v takových situacích dáváte postavám šanci, aby to "prokoukly", nebo to prostě necháváte na hráčích.
Vlastně jak píšeš v tom EDITu ... dal jsi jim nějakou šanci, nebo ti to prostě schroupali,protože neměli čeho se chytit?
Já tam třeba ověření na "jeho výpověď" často dávám (ale spíš skrytou, tedy ověření na mojí straně, než že by si postavy házely - to jen v případě, když se někdo z nich ozve ve smyslu "hele a nezdá se nám na tom něco divnýho? není to podezřelý?"
teď jsem třeba hrál část kampaně, kde se k postavám přidalo NPCčko. postavy mu sice moc nedůvěřovaly, ale on si u nich dokázal tu důvěru nakonec získat, byl platným členem, kde bylo potřeba, necpal se dopopředí, nebyl zbytečně aktivní atd. a na závěr je přeci jen trochu vypekl ... protože se k nim přidával z nějakého vlastního důvodu. vybral jim hlavní část pokladu doslova přímo před očima ... byl tam jen s jednou postavou v tu chvíli a tu dokázal očarovat, že na to zapomněla. normálně jsem to odehrál v té "očarované realitě" (ve zkratce: nic jste nenašli)
a následně, postupně, ve snech se ta postava "rozpomínala" víc a víc, jak ta scéna byla doopravdy ... nejdřív mlhavě, pak víc a víc mlhy vzpomínek se rozplývalo, až nakonec v tom snu uviděla, jak to NPC při hledání doopravdy něčo našlo a jak ho pak očarovalo.
jenžo to bylo až po několika týdnech, NPCčko se už s nimi dávno rozloučilo a šlo si po svých ... a oni přemýšlí co dál.
na jednu stranu jim byl fakt dost sympatický, toho se úplně nezbavili, něco jako přátelství tam vzniklo. na druhou stranu jsou nasraný, že ano ...
ono hráči nemají, jak správně píše Arten, ty vjemy, co mají postavy. "nevidí" vyšetřovaného, nebo celou scénu, neslyší jeho hlas. ne každý GM to dokáže zahrát, a ne každý hráč je stejně pozorný a vnímavý jako jeho postava.
v začátcích hraní jsem se víc setkával s tím přístupem, že GM byl rád, že hráče přechytračil. dneska se to víc posunulo do toho "trochu hráčům pomáhat, protože je lepší, když pak nejsou naštvaní" ... asi jak stárnem :)